Koncept historicky zaměřené sbírkové výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche bude rozšířen o cyklus komorních výstav nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Kurátoři tak v novém kontextu oživí základní Tutschovu strategii, jíž bylo právě objevování a prezentace prací dosud neznámých výtvarníků. Galerie Na bidýlku II se tak stane laboratoří nových přístupů k tradičnímu médiu malby a instalace, jejichž proměny Tutsch několik desetiletí sledoval a podporoval.
Martin Jech se narodil v Dobrušce. Výtvarné činnosti se věnoval již v dětství ve formě graffiti. O tradiční výtvarnou tvorbu se začal zajímat krátce před zahájením studia na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě, jež však nedokončil a přesunul se do Prahy. V současnosti prvním rokem studuje na Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru Malba II Milana Mikuláštíka a Juliuse Reichela.
Autor tvoří především malby s kresebným základem a prostorové objekty. Ve svých dílech se zabývá otázkou vlastní identity – svým rozvojem a selháním. Tíživá témata jsou v kontrastu s groteskním pojetím a barevností jeho prací. Autorova díla obvykle vznikají v sériích, které se vzájemně doplňují a umožňují dané téma narativně zpracovat a nahlížet jej z více stran.
V Jechových malbách převládají motivy lidské postavy či psů; a ačkoli zobrazované symboly mají existenciální význam, často nesou podobu obyčejných, zdánlivě banálních předmětů. Mnohovrstevnatá obsažnost, jíž se autor vyjadřuje zejména k ryze osobním prožitkům a zkušenostem, dotváří jeho kompozičně a formálně vyvážená díla ve zcela kompaktní autonomní celek, v němž je místo také pro humor či ironii. Jechovy obrazy můžeme chápat rovněž jako výpověď o vnitřním přerodu.
V jeho malbách se často vyskytuje postava uzavřená v interiéru. Dominantní prvky představují parkety, dlaždice nebo ornamenty, které si autor přináší z prostředí svých bydlišť a rámuje jimi děj na plátně. Zobrazené situace připomínají film, pozastavený v té nejdůležitější chvíli, a do díla vnášejí očekávání a napětí.
Prostorové objekty poskytují autorovi svobodu při hledání vlastního rukopisu, jelikož na nich může pracovat i bez znalosti sochařských technik. Proces tvorby umělce připomíná trend kutilství a ready made. Nalezené předměty se v jeho rukou mění v působivý a účinný prostředek pro ztvárnění situací. Základem objektů je drátěná konstrukce, která drží jejich tvar a je nosným prvkem pro bavlněnou přízi, jemné pletivo a samotvrdnoucí hmotu. Díla někdy doplňují i nalezené předměty. Bavlněná příze dodává tíživému tématu jemnost a stírá hranice genderového užití materiálů. Samotvrdnoucí hmota nepředstavuje typický sochařský materiál, ale díky jejímu ztuhnutí bez výpalu umožňuje kombinaci s přízí; přestože bývá používána spíše jako materiál pro tvorbu s dětmi, v rukou autora se tato hmota proměňuje v prosté předměty (například v tvora vzniklého zkřížením brouka a paralyzéru či v sérii zahradních koleček). Spontánní a zároveň soustředěné zpracování každého detailu utváří vzrušující scénu.
