Výstava Luďka Rathouského a Zbyňka Sekala ze sbírek GMU je mezigeneračním a intermediálním dialogem, zasazeným do tvarosloví formální abstrakce. Podstatnou konotativní roli může v jejich společné prezentaci sehrát právě charakteristická materialita, která supluje chybějící doslovné narativní elementy a zasazuje tak významovou strukturu jejich děl spíše do prožívaného emocionálního napojení nežli do racionálně, jazykově artikulovaných příběhů.
V napětí mezi asociativními potenciály jednotlivých materií pak Rathouský se Sekalem odkrývají úvahy směřující k otázkám o smyslu (konání, umělecké práce). Zaměřují pozornost spíše na periferii nežli na mentální či konceptuální centra vztahování se k životnímu prostoru. V Rathouského interpretaci Sekalovy tvorby pak můžeme vysledovat zájem o pouhou „možnost“ coby onen kýžený smysl: jejich dílo je pouhou možností, experimentem, avšak ničím „nutným“.
LUDĚK RATHOUSKÝ (* 1975) se narodil v Broumově a vyrůstal v Náchodě a v letech 2010–2023 vedl dramaturgii galerie Luxfer v České Skalici. Řadí se ke střední generaci vizuálních umělců, kteří nastupovali na českou uměleckou scénu v průběhu 90. let 20. století, kdy se inklinace ke konceptuálním tvůrčím postupům a postojům zdála jako jedna z možných uměleckých strategií. Přesto se ale Rathouský svým vztahem k vizualitě a malířskému médiu hlásí spíše k postkonceptuálním principům tvorby.
Tvorba ZBYŇKA SEKALA (1923–1998) se zase v jistém smyslu v mnohém vymyká nejen českému, ale i světovému sochařství. U Sekalovy práce se často poukazuje na její kořeny ve středoevropské modernistické tradici, současně se však svými východisky dotýká i principů, které jsou charakteristické pro východní vizuální kultury, především pak pro japonské umění.
Výstava byla podpořena Ministerstvem kultury České republiky a Statutárním městem Hradec Králové.
