Koncept historicky zaměřené sbírkové výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche bude rozšířen o cyklus komorních výstav nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Kurátoři tak v novém kontextu oživí základní Tutschovu strategii, jíž bylo právě objevování a prezentace prací dosud neznámých výtvarníků. Galerie Na bidýlku II se tak stane laboratoří nových přístupů k tradičnímu médiu malby a instalace, jejichž proměny Tutsch několik desetiletí sledoval a podporoval.
V poslední dekádě pozorujeme v malbě dominantní návrat figury spojený s hledáním nových forem jazyka, kterým je možné znovu přemýšlet o tom, co znamená být člověkem. Jde o zdánlivě paradoxní strategii jak získat ztracenou realitu pomocí fiktivního vyprávění, neboť únik ze skutečného života do imaginárních světů, především mediálních a virtuálních, je palčivým problémem nejen mladé generace.
Jednou z výrazných představitelek tohoto směru současné malby je Gabriela Slaninková, absolventka ateliéru kresby Jiřího Petrboka na Akademii výtvarných umění v Praze. Její díla zaujmou bravurní technikou malby, dynamickým stylem, jímž dokáže zachytit plynutí času na plátně, i svou harmonickou barevností. O identičnost obrazů se zasazují nejen figurální elementy, ale také prostředí či předměty, které se na nich repetitivně objevují. Dřívější série portrétů vystřídaly monumentální figurální obrazy zdánlivě banálních scén, které autorka dále rozvíjí řadou menších pláten – „zvětšenin“ detailů původních obrazů, avšak s pozměněnou kompozicí.
Ve svých dílech se umělkyně nevěnuje pouze zachycení postav a interakce mezi jednotlivými aktéry, ale především pohledu do vlastního nitra skrze výraz tváře i letmá gesta. Každý drobný detail na plátně pomáhá dotvořit výsledný dojem, situaci. Zachycení pohybu, aktuálního momentu, a jeho pokračování se objevuje až v pozdějších pracích, nejčastěji v podobě rozpohybované ruky, která autorku provází celým jejím dílem. Ruka zde zastává více rolí, v závislosti na souvislostech celku: ruka jako symbol ochrany, dotyku, ale i SPOJENÍ, nebo jako negativní symbol moci.
Dalším opakujícím se předmětem je mobilní zařízení, díky němuž zobrazená postava udržuje SPOJENÍ ve všech jeho podobách – fyzické, emocionální i myšlenkové. Častý motiv představuje také téma setkávání přátel. Na obrazech se ale objevuje výlučně ženská postava, která je i přes změny tváře autorčiným alter egem, jež vstupuje do různých, avšak všedních a jí samotné dobře známých prostředí: odpočívá na posteli, sedí ve společnosti u stolu či se prochází lesem nebo kolem rybníka. Všechna díla však prostupuje neurčitý melancholický pocit generace obývající dva světy, z nichž však ani jeden neposkytuje potřebnou stabilitu.
Intuitivní zpracování námětů vychází z autorčiny vnitřní reakce na události, snahy zachytit předměty každodenní potřeby, ale i z touhy pochopit fungování věcí. To se nejčastěji projevuje v komponování skrumáží volně se prostupujících motivů, jež spolu významově a asociačně komunikují. Provázanost můžeme sledovat také mezi jednotlivými díly konkrétní série i v rámci celé autorčiny dosavadní tvorby. Umělkyně se zajímá o mnohovrstevnaté možnosti čtení různých věcí nejen v samotné malbě, ale také v názvech děl, které metaforicky přibližují situaci na plátně, stejně jako užití dvojsmyslů.
Nyní se také vrací k volné tvorbě s textilem, s nímž pracovala během studia módního návrhářství a od něhož byla odvedena v době studií na pražské akademii, kde se věnovala především technickému zvládnutí klasické malby a nebyl zde prostor pro experimentování. Zájem u ní budí nejrůznější materiály jako džínovina, síťovina nebo plyš, do kterých nejen obléká své postavy na obrazech, ale zkouší jimi nahradit také plátno – podklad pod malbu samotnou. Fascinace motivem stolu a drapérií, která je dominantní nejen v motivech stolujících lidí, ale i ležících postav, tak přechází z dvojrozměrné reality do prostorové.
