Kabinet sběratele, jenž je součástí výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche, seznamuje návštěvníky se začátky sběratelství Karla Tutsche skrze sekci ex libris – kolekci drobné účelové grafiky –, od nichž se logicky Tutschův zájem rozšířil na volnou grafickou tvorbu. Kabinet sběratele postupně představí jednotlivé autory a jejich práce na papíře, které jsou nepostradatelnou součástí sbírky.

Koncept historicky zaměřené sbírkové výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche bude rozšířen o cyklus komorních výstav nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Kurátoři tak v novém kontextu oživí základní Tutschovu strategii, jíž bylo právě objevování a prezentace prací dosud neznámých výtvarníků. Galerie Na bidýlku II se tak stane laboratoří nových přístupů k tradičnímu médiu malby a instalace, jejichž proměny Tutsch několik desetiletí sledoval a podporoval.

Kritizovat kulturními nástroji konzumerismus je stará disciplína, stará jako konzumerismus sám. V rámci kritiky kapitalismu to dělal už německý sociálně angažovaný expresionismus 20. a 30. let 20. století, tzv. Nová věcnost. Progresivní členové Nové věcnosti se dopouštěli prvních kritik konzumerismu v plenkách paradoxně v dobách permanentních hospodářských krizí a pádů ekonomiky, které se pro Výmarskou republiku staly osudnými. Tento trend přejali i německé kultuře blízcí českoslovenští příslušníci avantgardy, jako byli malíři Adolf Hoffmeister, Antonín Pelc nebo Otakar Mrkvička. Ostré odsouzení konzumerismu nalezneme také v prvních groteskách Charlieho Chaplina, ale i u nás – v divadelních revuích a filmových komediích Voskovce a Wericha a v dalších raných filmech produkovaných paradoxně v rámci konzumní kultury. Hlavním tématem pop-artu vzniklého v USA v době mccarthismu byl akcelerující konzumerismus vyrostlý na poválečné konjuktuře kapitalismu, zvýšené kupní síle střední i dělnické třídy, a tím i na zvýšené spotřebě. Kritika konzumerismu se samozřejmě projevila ve všech evropských emancipačních i uměleckých hnutích 60. let, ať už to byl vídeňský akcionismus nebo Arte Povera, francouzká nová vlna v kinematografii či italský neorealismus.

Tears for Fears je britská synthpopová hudební skupina založená v 80. letech minulého století. Její jméno je inspirováno tzv. primární terapií, rozvíjenou americkým psychologem Arthurem Janovem. Ta je založena na zkoumání potlačených bolestí z dětství, které můžou být příčinou problémů přetrvávajících do dospělosti. „Slzy místo strachu“ pak odkazují k představě pláče jako ozdravného způsobu, jak se zbavit strachu či úzkostí. Aspekt vyrovnávání se s (environmentálním) žalem i skrze apropriaci popových písní je úzce spjat se životem multimediální umělkyně Juliany Höschlové a do její tvorby se propisuje už několik let. Klíčovou inspirací pro výstavu je motiv vody ve formě potoka v místě autorčina bydliště. Jeho podoba a zvuk se však s postupující klimatickou změnou proměňují a hmatatelně tak otvírají otázky: jak se vyrovnávat s mizením něčeho, nad čím nemáme kontrolu? Jak oplakávat tak, abychom nezůstali v pasivní rezignaci a naopak získali sílu nacházet nové cesty? Dokážeme se smířit s tím, že podoba světa, na kterou jsme zvyklí, už neplatí a život se v některých oblastech stává nemožným?

Výstava Loutky & židle v prostoru Bílé kostky je imaginativní procházkou loutkářským ateliérem. Diváci se mohou seznámit s různými kapitolami tvorby umělecké a životní dvojice Věry a Františka Vítkových, prohlédnout si autorské i společné práce a zaposlouchat se do tikání, šramocení a cinkání hracích i nehracích mechanismů. Instalace zahrnuje ukázky divadelních artefaktů a propriet a vytváří působivý prostor s kresbami, obrazy, mechanickými konstrukcemi, panoptikem loutek a sbírky starých židlí.

Výstava Plastika drobná a drobnější: Josef Václav Škoda nabízí průřez drobnou plastikou z 20. až 40. let sochaře Josefa Škody. Prezentuje autorovy práce z rozličných materiálů: kamene, bronzu, cínu, dřeva, terakoty, vápence či sádry společně s jeho kresbami. Navazuje na předešlý výstavní projekt v Galerii Vladimíra Preclíka GMU – Stopy z bronzu a kamene: Josef Václav Škoda –, zaměřený na sochařovy klíčové realizace ve veřejném prostoru města Hradce Králové a jeho okolí. Intervencí ve výstavě Josefa Škody jsou malba od Bohumila Kubišty (Podobizna Ing. Václava Rejchla, 1908) a plastika Karla Nepraše (Soutok Labe s Vltavou jako mimoúrovňová křižovatka, 2000–2001), instalovaná ve foyer GMU do 09/06/2024.

Kabinet sběratele, jenž je součástí výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche, seznamuje návštěvníka se začátky sběratelství Karla Tutsche skrze první sekci ex libris – kolekci drobné účelové grafiky, jejíž logickým pokračováním bylo rozšíření zájmu o volnou grafickou tvorbu. Kabinet sběratele postupně představí jednotlivé autory a jejich práce na papíře, které jsou nepostradatelnou součástí sbírky.

Koncept historicky zaměřené sbírkové výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche bude rozšířen o cyklus komorních výstav nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Kurátoři tak v novém kontextu oživí základní Tutschovu strategii, jíž bylo právě objevování a prezentace prací dosud neznámých výtvarníků. Galerie Na bidýlku II se tak stane laboratoří nových přístupů k tradičnímu médiu malby a instalace, jejichž proměny Tutsch několik desetiletí sledoval a podporoval.

Koncept historicky zaměřené sbírkové výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche bude rozšířen o cyklus komorních výstav nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Kurátoři tak v novém kontextu oživí základní Tutschovu strategii, jíž bylo právě objevování a prezentace prací dosud neznámých výtvarníků. Galerie Na bidýlku II se tak stane laboratoří nových přístupů k tradičnímu médiu malby a instalace, jejichž proměny Tutsch několik desetiletí sledoval a podporoval.

Kabinet sběratele, jenž je součástí výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche, seznamuje návštěvníka se začátky sběratelství Karla Tutsche skrze první sekci ex libris – kolekci drobné účelové grafiky, jejíž logickým pokračováním bylo rozšíření zájmu o volnou grafickou tvorbu. Kabinet sběratele postupně představí jednotlivé autory a jejich práce na papíře, které jsou nepostradatelnou součástí sbírky.

Výstava prezentuje více než 200 obrazů ze sbírek Galerie moderního umění v Hradci Králové, která v letošním roce slaví 70 let od svého založení. Představí díla, která pochází z období od konce 18. století až po současnost. Cílem výstavy je porovnat kánon českých (respektive československých) dějin umění s vkusem soudobého publika. Kurátorský výběr proto záměrně kombinuje díla známých malířů s obrazy, které vytvořili autoři méně věhlasní, polozapomenutí, regionální či přímo anonymní. Oproti standardním galerijním projektům, jež přirozeně pracují s díly profiltrovanými a zhodnocenými generacemi výtvarných historiků a kritiků, zde návštěvníkovi předkládáme bohaté spektrum umělecké a technické kvality, které mnohem věrněji odráží realitu lidské tvořivosti i sbírkových fondů.

Galerie moderního umění představuje ve výstavním prostoru Černá kostka aktuální tvorbu vizuální umělkyně Jany Bernartové (*1983). Autorčiny velkoformátové výšivky Rastr NULA #heroine II (2020–2021) z cyklu Parametrická digitální struktura prezentuje v kontextu děl Ivana Chatrného (1928–1983) a Milana Guštara (*1963) ze svých sbírek – Guštarovy audiovizuální instalace Abacus z let 2002 až 2013 a Chatrného Orchestrálních kompozic z přelomu 60. a 70. let. Obě zmíněné osobnosti měly pro Janu Bernartovou v různých fázích její tvorby zásadní význam. Zatímco grafické listy Ivana Chatrného pro ni už v době studií představovaly jeden ze stěžejních podnětů v úvahách o strukturách, práce Milana Guštara jsou pro autorku se zázemím v nejmodernějších technologiích fascinující především svým širokým mediálním přesahem.

Výstava KORPSEPUNX: stress prosthetics, kterou Olbram Pavlíček připravil v prostoru Bílé kostky královéhradecké galerie, představuje autorovy nejnovější sochy, grafiky a kresby, v nichž subverzivně imituje design průmyslově vyráběných produktů a skrze jejich dekonstrukci odhaluje způsoby, jimiž se propisují do života svých uživatelů. Pavlíček podrobuje estetické analýze zařízení, symboly a nástroje, které známe z každodenních aktivit a ukazuje, jak se za komfortní ergonomikou, matematicky přesnou personalizací či důmyslnou vizualitou skrývají nekompromisní nároky, často proměňující samotnou lidskou integritu. Člověk totiž v rámci konzumně definovaných technologických prostředí nemá kontrolu nad „svým“ načiním, ale naopak se musí přizpůsobovat designovaným rozhraním nelidských objektů. Pavlíček tato témata rozpracovává dlouhodobě v rámci výstavní série KORPSEPUNX, v níž skrze různé tvůrčí formáty zkoumá účinky, jimiž na jednotlivce působí komplexní systémy současné společenské moci.

Současné umění zatím nemá své dějiny. Nedává proto smysl vyprávět jeho příběh chronologicky, ale spíše tematicky, s důrazem na různorodost přístupů jednotlivých umělců a umělkyň k výtvarné tvorbě. Expozice současného umění Galerie moderního umění v Hradci Králové podstatnou měrou vychází z její nedávné akviziční činnosti. Představuje umělce a umělkyně střední a mladší generace, kteří se do veřejných sbírek prosazují teprve v posledních letech.

Tradiční výklad umění moderny 20. století je chronologický a lineární. Obvykle stojí na výběru jednotlivých charakteristických mistrovských děl řazených do logického sledu, v němž jeden styl střídá druhý. Tato historická logika je však výsledkem zaujatého, subjektivního výběru, do něhož zasahovali nejen samotní umělci, ale významnou měrou též kritikové, obchodníci, sběratelé a historikové.

Vizuální umělec Tomáš Svoboda vytvořil pro vstupní halu Galerie moderního umění v Hradci Králové multimediální instalaci Silent Disco (2023), ve které hledá odpověď na otázku, co je klíčovým faktorem ovlivňujícím podobu české společnosti v posledních třech dekádách.

Jak spolu souvisejí životní osudy umělkyně a životní peripetie jejího díla? Jak se umění prolíná s mezilidskými vztahy? Nakolik gender ovlivňuje „kariéru“ umělkyně, ale i osud jejího díla? Proč pořád věříme v romantický mýtus génia, jehož jedinečné dílo nutně pramení z existenciální krize a utrpení? Jaký dopad má tento mýtus na vzájemné vztahy v kulturním poli a společenské podmínky, tedy podloží, ze kterého vyrůstá každá umělecká tvorba? Jakou roli při vzniku podobných hrdinských mýtů hrají média? To jsou některé ze zásadních otázek, které si klade výstava Adély Babanové Promluvme si o Evě.

Umění Ivana Voseckého se většinou vzpouzí snadnému čtení a interpretaci. Nejspíše proto, že svébytným způsobem vyjevuje nejednoznačnosti i rozpory světa umění a světa, v němž žijeme. Ačkoli na první pohled mohou autorova díla působit příliš přímočaře, prvoplánově nebo provokativně, téměř vždy se dotýkají základních otázek naší existence.

Výstava v Galerii Vladimíra Preclíka GMU představuje sochaře Josefa Škodu jako jednu z osobností, které se umělecky podílely na „budování“ identity Československé republiky. Nový stát si potřeboval zvolit vlastní umělecký jazyk a symboliku, jimiž by se odlišil od rozpadlého Rakouska-Uherska. Vznikaly tak alegorické plastiky na fasádách, pomníky či práce oslavující republiku.

Vánoční svátky se časově kryjí s původními slavnostmi Dies Natalis solis invicti (Narozeniny nepokořitelného Slunce), jimiž staří Římané oslavovali zimní slunovrat. Šlo o týden plný různých náboženských a společenských rituálů. Během jednoho z nich, Saturnálií, se dětem rozdávaly panenky, rodiny se obdarovávaly ozdobnými svícemi, hrála se hra obrácených rolí, při které se otroci mohli chovat jako svobodní občané, zatímco jejich páni je obsluhovali. A kdybychom k Saturnáliím přidali Ježíška, máme naše dnešní Vánoce jako dělané.

Výstava Věry Jičínské přibližuje stěžejní aspekty tvorby této neprávem opomíjené osobnosti českého moderního umění. Na základě výběru obrazů, pastelů, kreseb, grafik, ale i málo známých fotografií, vykresluje vývoj autorčina díla v meziválečném období, kdy studovala, pracovala či vystavovala v Brně, Mnichově, Praze, Paříži, Bretani, Pětikostelí nebo Dobrušce. Připomíná ale také její práci na poli užitého umění, jemuž se věnovala po druhé světové válce.

Výstavy akčního umění v Bílé a Černé kostce královéhradecké galerie přibližují fenomén tohoto uměleckého proudu. Některé práce představují veřejnosti vůbec poprvé. Sledují především díla spojená s prostorem východních Čech, která však prezentují v kontextu dalších důležitých prací tohoto směru ze sbírek GMU, jež vznikly v českém prostředí.

Světlana Pavlíčková je významnou umělkyní královéhradeckého regionu, krajkářkou a návrhářkou paličkovaných vzorů. Výstava Na dotek představuje autorčino komplexní chápání textilií založené na propojení jejich vizuální i materiálové stránky s kulturním, sociálním a historickým kontextem.

Výstava v prostoru Galerie Vladimíra Preclíka nabízí průřez tvorbou sochaře Josefa Wagnera (1901–1957). Představuje autorovy práce z kamene, bronzu i dřevořezby, návštěvníci mají možnost prolistovat faksimile Wagnerových skicářů. Josef Wagner patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého sochařství první poloviny 20. století. Věnoval se vlastní tvorbě, restaurování a jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vychoval celou generaci sochařů, která se prosadila v 60. letech 20. století.

Michaela Vélová Maupicová je známá především jako malířka, ve skutečnosti je však na její tvorbu potřeba nahlížet jako na bytostně multimediální, procesuální a stále otevřenou experimentu. Motivy, kterým se autorka věnovala ve svých malbách, mají své předobrazy či paralely v kresbách, tiscích a objektech, ale také ve fotografiích a videích, které nám prozrazují mnohé o jejím uvažování. Výstava Michaely Vélové Maupicové Šum v plástvi, světlo v mohyle prezentuje výběr krátkých videoartových prací, které byly dosud veřejnosti představeny jen okrajově.

Výstava představuje návštěvníkům průřez tvorbou královéhradeckého rodáka, malíře a světoběžníka, který svou fascinaci viděným světem s jeho nonsensovou poezií přetavil do nezaměnitelné malířské oslavy společnosti lidí. V rámci výstavy může návštěvník na stěžejních dílech jednotlivých dekád (od 60. let do současnosti), která dále doplňuje rozsáhlý soubor kreseb, sledovat postupnou krystalizaci autorovy obrazové poetiky.

Velkolepě a dekorativně řešené Foyer Ladislava Jezberu inspirovalo k vytvoření instalace reagující na monumentalitu tohoto výstavního prostoru i na ušlechtilý materiál použitý v jeho výzdobě – mramor. Z více než pětimetrových prefabrikovaných polystyrenových kvádrů, jejichž struktura mramor imituje, sestavil kompozice, které nepředstavují pouhou hru s formou, stabilitou či proporcemi, ale též vyjádření myšlenek a úvah, jež se v textové podobě nenápadně „objevují“ na dekorativním pozadí vstupní haly a volně plynou po povrchu soch. Člověk je tvor společenský a jako takový musí neustále „držet na uzdě“ své ego (já). Jen to mu umožňuje v rámci společnosti fungovat a přežít. Každý den nás okolnosti nutí hledat rovnováhu mezi našimi potřebami a touhami a zájmy ostatních. Já má tendenci pokládat všechny skutečnosti za věci, s nimiž může zacházet podle svých potřeb, zkoumat je, manipulovat s nimi a využívat, jak právě potřebuje. Neovládnutí vlastního ega potom může člověka vést až k tomu, že podobně jako zvířata bojuje s příslušníky vlastního druhu. Avšak liší se od nich mírou ničivosti a masovosti tohoto počínání a rovněž vědomím své smrtelnosti – omezeného času.

Příběh admirála Kryštofa Kolumba, jeho epochální plavby a „objevu nového světadílu“ patří k zakládajícím mýtům moderní západní civilizace. Vychází nejen z vědeckých zpracování historických pramenů a své místo má i v učebnicích dějepisu a zeměpisu. Věnuje se mu řada dobrodružných a historických románů, obrazů, grafik, soch, filmů, oper nebo divadelních inscenací. Ve 20. století se začal proměňovat, zejména po druhé světové válce, kdy se pod vlivem antikoloniálních bojů změnily geopolitické a hospodářské vztahy. Na povrch velkolepého, triumfálního příběhu tak postupně prosakovalo vše, co bylo dlouhodobě zamlčováno a potlačováno.

Světlana Pavlíčková je významnou umělkyní královéhradeckého regionu. Krajkářka a návrhářka paličkovaných vzorů prezentuje v prostoru Bílé kostky svůj mnohaletý a stále neuzavřený projekt Milieu. Každé milieu – vyšívaná dečka, honosný ubrus ke stolování, prostírání – se často skládá z uschovaných nebo nalezených předmětů a kromě mnoha hodin práce ukrývá také autorčiny osobní zážitky, příběhy, a současně nabízí úkryt před vnějším světem. V tvorbě Světlany Pavlíčkové se kromě vytříbeného estetického cítění odráží také její krajkářská průprava, láska k textilu a záliba ve sbírání nejrůznějších předmětů. Výstavu doplňují sochy z depozitáře královéhradecké galerie od sochařů Karla Hyliše a Miloslava Chlupáče.

Výstava v Černé kostce prezentuje video Martina Zeta Laciné sochy (1999) ze Sbírky pohyblivého obrazu GMU, natočené v New Yorku v roce 1999. Dnešní divák ho může vnímat i v souvislosti s událostmi 11. září 2001, které dílu zpětně dodávají další významy.

Samostatná výstava Lenky Klodové představuje soubor prací spojující performativní a sochařské přístupy, které autorka svébytně rozvíjí od 90. let. Hlavním tématem výstavy jsou především genderové a kulturní stereotypy. Její koncepce vznikla pro období, kdy Česká republika po 13 letech opět předsedá Radě Evropské unie. Proto jí vévodí instalace David černý (2009–2022), která je autorčinou reakcí na plastiku Entropa známého českého sochaře stejného jména, jež byla v roce 2009 u příležitosti prvního českého předsednictví vystavena v atriu budovy Justus Lipsius v Bruselu. Její realizace mohutně rezonovala mediální a politickou sférou, zejména v souvislosti s vyobrazením Bulharska. S tímto dílem úzce souvisí i druhá autorčina práce Geomuži (2012), která prostřednictvím sochařského přístupu zviditelňuje rozpor mezi tvarem jednotlivých figur a jejich stínem a zároveň se tak metaforicky vyjadřuje k tělesným stereotypům a společenskému postavení mužů a žen. Performativní a sochařský přístup charakterizuje i třetí instalaci Torza (2021), kombinující odlitky těl autorčiny ženské rodové linie se záznamy jejích performancí.

Expozice sestavená ze sbírky Galerie Vladimíra Preclíka, kterou sám autor věnoval v roce 2008 Královéhradeckému kraji, předkládá divákům dobrý přehled jeho celoživotního díla. Vladimír Preclík (1929 Hradec Králové – 2008 Praha) patří mezi významné představitele českého moderního umění.

Výstava sochaře a konceptuálního umělce Ladislava Jezbery se zabývá tématem koexistence i vzájemného ovlivňování jedince a společnosti. Sestává ze dvou samostatných instalací vytvořených pro královéhradeckou galerii – jedné ve Foyer, druhé v prostoru Bílé kostky. Člověk je tvor společenský a jako takový musí neustále „držet na uzdě“ své ego (já). Jen to mu umožňuje v rámci společnosti fungovat a přežít. Každý den nás okolnosti nutí hledat rovnováhu mezi našimi potřebami a touhami a zájmy ostatních. Já má tendenci pokládat všechny skutečnosti za věci, s nimiž může zacházet podle svých potřeb, zkoumat je, manipulovat s nimi a využívat, jak právě potřebuje. Neovládnutí vlastního ega potom může vést až k tomu, že podobně jako zvířata bojujeme s příslušníky vlastního druhu. Avšak lišíme se od nich mírou ničivosti a masovosti tohoto počínání a rovněž vědomím své smrtelnosti – omezeného času.

Miloš Šejn v Prostoru GMU představuje výběr více než dvou desítek děl ze své celoživotní tvorby počínaje pracemi z konce 60. let 20. století až po současná videa a dvě site-specific instalace vytvořené přímo pro královéhradeckou galerii. Pojítkem a jednotící tematickou linkou, ke které odkazuje i název výstavy, je vodní živel. Ten se zde objevuje v různorodých podobách a skupenstvích a umožňuje porovnávat širokou škálu přístupů, jimiž se autor k vodě, potažmo krajině vztahuje. Výrazné zastoupení má na výstavě pohyblivý obraz, jehož instalaci ve spolupráci s Milošem Šejnem promýšlel umělec Richard Loskot v roli architekta výstavy. V případě dvou klíčových děl Fungus (1994) a Grand G-Luna (2012) se jedná o rekonstrukci původního způsobu jejich prezentace.

Eva Jiřička (*1979) v Černé kostce mimo jiné představí video Mezi sebou ze svého letošního projektu, v rámci něhož zrealizovala sérii workshopů pro účastníky různých věkových kategorií. Cílem bylo, aby se aktéři prostřednictvím kresby „pro druhého“ vcítili do odlišné generace. Autorčin dlouhodobý zájem o spolupráci se seniory vychází z jejího přesvědčení o nutnosti překonávat jistou izolovanost skupin přehlížených většinovou společností. Své práce zaměřuje mimo jiné na vzpomínání a předávání zkušenosti a odhaluje tak důležitost individuální a kolektivní paměti. Tvůrčí potenciál účastníků rozvíjí prostřednictvím propracovaných programů – pomocí her, zapojení do kreativních procesů, vytržením ze všední každodennosti, sdílením apod. Současně boří stereotypní představy o stáří jako pasivním věku. Její projekty díky generační konfrontaci a výměně pomáhají jednotlivcům lépe porozumět vlastnímu místu ve společnosti.

Stává se vám někdy, že se náhle zarazíte a nemůžete si vzpomenout, co jste dělali v uplynulých dvou hodinách? Jakoby se čas najednou někam ztratil. Ve videu Příkladné nedostatky vytvořeném pro Galerii moderního umění v Hradci Králové se Tereza Velíková zabývá právě tématem časové smyčky, jež souvisí se ztrátou paměti. Inspirací se jí přitom staly vlastní zkušenosti i zážitky lidí z jejího okolí. Přestože se autorka nechytá trendů nebo témat, která krátkodobě rezonují společností, představeným videem ukazuje, že motivy, s nimiž pracuje, jsou velice aktuální. Z přetížení přepracováním (či z jiného důvodu) se stal fenomén posledních let a stále více lidí řeší, jak přílišnou a často zbytečnou produktivitu nahradit něčím smysluplnějším. Velíková na tuto otázku nepřináší odpověď – a ani nechce. Pouze se snaží zkratkou, již nabízí vizuální jazyk, popsat pocity, s nimiž se řada z nás někdy v poslední době setkala.

Vizuální umělec Jiří Pitrmuc se ve výstavě připravené speciálně pro prostory královéhradecké galerie zamýšlí nad naším každodenním životem. Současná palčivá situace vyplývající z ekonomického tlaku na zdražování, narůstání geopolitických problémů, všudypřítomnosti médií upozorňujících na krizi okolního světa nebo neustálého balancování jedince mezi prokrastinací a přepracováním vede autora k potřebě pozorovat naše rutinní činnosti, kterými si s postupem času a vývojem nových technologií ulehčujeme práci za pomoci (ná)strojů, velmi často možná nadbytečně. Historicky pro nás každý nový pokrok, vynález nového stroje znamenal snížení fyzických nároků. Autor si však dlouhodobě klade otázku, zdali je tento pokrok opravdu posunem vpřed.

Občas nám něco nebo někdo vstoupí do života. Tyto okamžiky se nemusí odehrávat jako velké a dramatické zvraty, jaké známe z hollywoodských filmů. Většinou jsou to naopak drobné postřehy. Letmý vzájemný pohled, zvlnění naší pozornosti nebo dotek, bod kontaktu a plochy tření. Nejde o jednoznačné znaky, ale o rytmus, náhlost a čekání, o blízkost a odstup. Právě tato setkání vyplňují Proustův velký román o malých věcech. A právě tuto citlivost a hodnoty se snaží otevírat umění. Dílo Miloš vzniklo na základě setkání autorky s neznámým člověkem – zjevil se jí s otevřením zadních dveří tramvaje. Stál uvolněně, bez známky znepokojení, byl zamyšlen, na levé noze měl igelitový pytlík.

Výstava naučně-populární formou představuje fenomén originálu uměleckého díla a jeho nejrůznější napodobeniny od kopií až po záměrná falza. Zkoumané období je vymezeno od první poloviny 20. století do současnosti. Výstava je metodicky rozdělena do šesti hlavních částí, a to dle zvolené techniky, postupu či způsobu vytváření falz. Jednotlivé oddíly jsou zastoupeny soubory obrazů, kreseb, grafických listů a plastik, ale také fotografiemi, konceptuálními díly a novými médii. Jelikož falza potřebují pro svůj „život“ systém obchodu, jsou kromě uměno-historického hlediska ve výstavě nahlížena také z legislativní stránky, čímž je samotná problematika zobrazena v širších celo-společenských souvislostech.

Výstava malířky Alice Nikitinové sestává ze dvou volně propojených obrazových cyklů. V sérii Výtvarná výuka divák spolu s autorkou nahlíží do procesu výuky kresby a malby na současných školách. Kresba, od renesance chápaná jako společný základ umění, se dnes v důsledku kritiky akademismu i kolektivity dostala na okraj vzdělávacího procesu. Nikitinová ji staví do centra pozornosti jako hlavní námět svých obrazů. Nesnaží se však vyvolat ducha akademismu nebo mistrovství. Všímá si rituálních, tělesných a kolektivních rozměrů výuky. Ty nahrazují akademickou kresbu a stávají se společným základem bránícím úplné individualizaci umění. Stejně autorka přistoupila i k výběru děl ze sbírky královéhradecké galerie (Ludvík Kuba, Jaroslav Paur, Petr Dillinger), s nimiž vede dialog a která zachycují vznik kresby podle skutečnosti.

Výstava představí samostatnou instalaci Marka Thera, do které autor zakomponoval také dvě videa ze sbírky GMU (Kim, 2002 a Pick a Wedgie, 2004). Autor v díle reflektuje problematiku Sudet a její kulturní sedimentace v české společnosti. V broumovské sudetské němčině se „svítí“ řekne „lejchte“. Snad si můžeme představit Marka Thera, jak opatrně zašroubovává žárovku a poté, s rukama otočenýma dlaněmi nahoru a se svým typicky elegantním i komickým výrazem, konstatuje, že původní venkovní lampa zapůjčená z prvorepublikové německé vily do výstavy v královéhradecké galerii svítí. Počeštěný pravopis „lejchte“, v němčině „leuchtet“, odkazuje k něčemu z hlediska gramatiky nesprávnému a svědčí o vzniku specifické – sudetské – kulturní identity.

Koncept výstavy Yes No Yes je inspirován otázkami, které se vážou k podmínkám, prostředí a okolnostem vzniku pohyblivého obrazu. Projekt různými způsoby sleduje vznik efektů (nebo triků), manipulaci obrazu a našich gest ovlivňujících jejich vznik. Inspirací byla tvorba prvních českých videistů (videoartistů) z přelomu 80. a 90. let 20. století, kteří nakládali s technologií videa často velmi intuitivně. Samotný předmět video v sobě nese historické souvislosti vztahující se k dějinám audiovizuálního umění a zároveň odkazuje k současným podobám uchopení toho, čemu říkáme pohyblivý obraz, nejen v kontextu kinematografie a vizuálního umění, ale například i hudby, módy nebo jiných forem popkultury. Výstava si vypůjčila název z videa Yes No Yes (1992) Radka Pilaře – malíře, ilustrátora, tvůrce experimentálních animací, videisty, organizátora a pedagoga. Pilař byl v 90. letech při založení pracoviště zaměřeného na elektronickou animaci na pražské FAMU. Krátce působil také na brněnské Fakultě výtvarných umění (FaVU), kde se stal v roce 1992 prvním vedoucím ateliéru „elektronické multimediální tvorby“ – dnešního Ateliéru video.

Samostatná výstava Bronislavy Orlické prezentuje její práce v dialogu s dílem Jana Zrzavého – litografií Hoře z roku 1918 ze sbírky Galerie moderního umění v Hradci Králové, jenž je ústředním motivem celé výstavy. Prostor Bílé kostky poskytne ideální příležitost pro nerušenou interakci děl obou autorů a jejich společný příběh, který překračuje rám obrazu. Bronislava Orlická má blízko k modernistické malbě, ve své tatérské práci se však na rozdíl od velkoformátové malby musí daleko více zaměřit na detail, současně pomocí zjednodušení a znakové zkratky převádí trojrozměrný prostor do plochy. Paralelu autorka nachází právě v dílech Jana Zrzavého. Oba autoři dávají ve své tvorbě důraz na linku, estetickou uhlazenost, pracují s figurálními motivy a čerpají ze svých vnitřních světů. V poslední době se Bronislava Orlická inspiruje rovněž principy současných malířů, například Molly Greenové nebo Clintona Kinga. I u těchto autorů nachází podobnost s tvorbou Zrzavého, zejména v důrazu na vyhlazený rukopis.

Konference v rámci výstavy Originál? Umění napodobit umění pořádanou Galerií moderního umění v Hradci Králové (GMU) se věnuje problematice falz z nejrůznějších úhlů pohledu. Spektrum témat se kromě odborné oblasti dotýká také širších celospolečenských souvislostí a estetických úvah, na které se ve své úvodní přednášce zaměří filozof a teoretik umění Tomáš Kulka (FF UK).

Ve světě plném aspiračních obrazů, podnikavých mladých žen a zaklínadel se trojrozměrné tvary monster, zvířat, tělesných částí a strojů vynořují a potápí do animovaných povrchů sytých barev. Kamera sleduje v rytmu rapu z koňského hřbetu krajinu, kde vagíny prorůstají do skal a dětské hlasy zpívají o nekonečném dluhu. Touto osobitou formou autorského jazyka představuje Marie Lukáčová na výstavě Frugo obraz jako nástroj produkce i kontroly touhy v toku globálního kapitálu.

Galerie moderního umění v Hradci Králové prezentuje ve výstavním prostoru Bílá kostka nejnovější práci Terezy Severové (*1979) – trojkanálovou videoprojekci Strom uprostřed krajiny (2021) –, v níž autorka uzavírá dlouhodobě sledované téma stromu jako signifikantního prvku české krajiny naplněného nejen environmentálními, ale i symbolickými a politickými významy. Severová se ve své tvorbě zaměřuje především na fotografii, pohyblivý obraz a možnosti jejich digitální manipulace. Prostřednictvím těchto dvou médií prověřuje význam tradičních společenských hodnot, jako je svoboda a demokracie, proměnu jejich vnímání, obsahové vyprázdnění, ale i možnou aktualizaci v čase. V poslední době se nadto její pozornost stále více stáčí ke vztahu člověka a krajiny, zejména té postindustriální, kterou jsme si do jisté míry navykli vnímat jako zprostředkovaný obraz, do nějž nemáme ze své pozice možnost zasáhnout. Krajina jako projekční plocha (ne)realizovaných vizí, tužeb, kolektivních i osobních rituálů či možného tvůrčího gesta se tak stává místem setkání a nečekaně vrstevnatého dialogu autorky s generačně vzdálenými, ale v určitých aspektech tvorby překvapivě blízkými osobnostmi – Ivanem Kafkou (*1952) a Daliborem Chatrným (1925–2012).

Obecně vzato představuje intimita nejzazší kout a nejniternější obsah našeho soukromí. V rovině komunikace se vyznačuje nejvyšší mírou důvěrnosti. Ostatně latinský výraz intimus znamená nejtajnější a nejvnitřnější, ale rovněž nejdůvěrnější. Důležitou součástí naší historicko-kulturní situace je přitom fakt, že tyto nejskrytější a nejdůvěrněji sdělované obsahy představují jedno z těžišť umělecké tvorby.

Intervence Za kulisou umělce Dalibora Bači sestává z fyzické architektury, komory zaklesnuté do vstupní haly Galerie moderního umění (GMU), a performativních pobytů umělce v této komoře. V průběhu devíti měsíců stráví umělec v tmavé a zvukově izolované komoře, vybavené pouze lůžkem a sociálním zařízením, tři týdenní pobyty oproštěn od konzumace jídla, jakož i zpráv z vnějšího světa včetně lidského kontaktu, médií a sociálních sítí. Zkušenosti a případná prozření z těchto pobytů bude umělec následně prezentovat v GMU začátkem roku 2021.

Výstava klíčových děl ze sbírky Karla Tutsche, kterou GMU získala v roce 2021.

Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení, ale především jako prostředí, milieu, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem. Problematika lidské existence však pro Hilmara není otázkou jednotlivce, ale vzájemnosti, v níž člověk představuje nedílnou součást vyššího celku – a tím je příroda. Systém přírody vystavěný na důsledně provázaných zákonitostech umožňuje existenci nám lidem a my zpětně spoluvytváříme „naše prostředí“, onen zmíněný prostor. Tento princip je však v současnosti narušen, pevné se rozpadá v chaos, kontinuita je přerušena.

Vystavující umělci: Petr Stanický spolu s vybraným autorem. Petr Stanický pro výstavu vytvořil zcela novou site specific instalaci, která skrze pomyslné Okno Zlína a Flowing through otevírá uzavřený prostor části galerie – Bílé kostky, do které neproniká denní světlo, a odráží střet těchto dvou zcela odlišných světů. Právě proměny optických vlastností prostřednictvím účinků světla či volbou úhlu pohledu se staly výchozím bodem této výstavy. V dalších instalacích, stejně tak jako v celé autorově tvorbě, nalezneme svérázný sochařský styl, který komunikuje s okolním prostorem, ze kterého čerpá inspiraci.

Výstava Matyáše Chocholy byla vizuální epopejí a zároveň filozofickou úvahou o podobě našeho světa, světa lidí v době, kdy již došlo k setření hranic mezi skutečností a snem, myšlenkou a předmětem. Dějiny v jeho podání jsou dějinami myšlení i života jako takového, neboť jsme jednou z dočasných podob energie universa. Jsme součástí řetězce transformací a transsubstanciací prvků, které nás spojují s počátkem vesmíru a přetrvají lidstvo i po jeho konci. Jsme okamžikem věčného trvání bez začátku a konce.

Výstava Petry Malinové byla esencí jemné krásy, která diváka vyzývala odpoutat se od aktualit všednosti. V jejích dílech je cítit touha zachytit něco podstatného ze skutečnosti života a pokoru k přírodě. Autorka sbírá traviny, bylinky i kvítka, které s úctou vrství do svých obrazů, jež doplňuje barevnými pigmenty, a reliéfní povrch obrazů nám tak nabízí možnost prozkoumat jejich strukturu.

Expozice prezentovala výběr děl umělce z let 1960–1968, z období, které patřilo k tvůrčím vrcholům této výrazné osobnosti české sochařské scény druhé poloviny 20. století. Počátky umělecké tvorby Vladimíra Preclíka (1929–2008) byly úzce spjaty s Hradcem Králové, kde se vyučil řezbářem. Sochařskou zručnost získal studiem na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší a rozvinul na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér prof. Josefa Wagnera).

Výstava představila v maximální možné míře kolekci obrazů, kterou městu Hradec Králové v roce 1919 odkázal královéhradecký biskup Josef Doubrava pro plánovanou Městskou obrazárnu. Tento velkorysý dar, čítající téměř 100 obrazů a prací na papíře, byl převzat teprve roku 1936 a vystaven ve staré budově radnice, později byl přestěhován do budovy muzea, aby nakonec z politických důvodů po druhé světové válce zůstal trvale ukryt před zraky případných diváků. Po více než 70 letech mohli Hradečané vidět tuto krásnou sbírku obsahující díla Františka Ženíška, Vojtěcha Bartoňka, Františka Urbana, Maxe Švabinského, Luďka Marolda, Antonína Slavíčka, Jaroslava Panušky a dalších krajinářů.

Projekt nazvaný Příčný řez společně představil výběr z celoživotního malířského díla Jiřího Načeradského (1939–2014) a průřez dosavadním dílem jeho absolventa Lubomíra Typlta (*1975). Výstava sledovala živé mezigenerační výrazové paralely obrazu ve vazbě na východiska žité zkušenosti v té které historické době. Expresivní malba i geometrické redukce a zkratky přítomné v tvorbě obou autorů odkazují k algoritmu malířského procesu, který je vnímán doslova jako akce.

Vystavující autoři: Radoslav Pavlíček, Jindřich Max Pavlíček, Jaroslav Schejbal, Petr Vyšohlíd, Michal Tošner, Pavel Doskočil, Martina Hozová, Pavel Sůva, Radek Škoda, Michal Kindernay, Zdeněk Merta, Jan Pražan, Miroslav Podhrázský

Vystavující autoři: Milan Langer a další spolupracovníci, Miroslav Podhrázský, Jaroslav Chmelík, Radoslav Pavlíček, Jindřich Max Pavlíček

Právě před 30 lety vzbudila velkou pozornost výstava Volného seskupení 12/15, Pozdě, ale přece. Pod tímto poněkud excentrickým názvem se poprvé veřejně prezentovalo sdružení umělců náležejících ke generaci 70. let, které se ustavilo v roce 1987. V tu dobu znovu vyvstala naléhavě otázka integrity generace, vyvolaná nejen tlakem oficiálních struktur, ale také tlakem hlásící se další umělecké generace. Během roku 1987 v mnoha diskuzích ustavili umělci generační volné umělecké seskupení. Zakladateli „volného seskupení“ byli spolužáci z pražské Akademie výtvarných umění Václav Bláha (*1949), Vladimír Novák (*1947), Petr Pavlík (*1945) a Michael Rittstein (*1949). Ti pak vzápětí přizvali Jiřího Beránka (*1945), Jaroslava Dvořáka (1946), Kurta Gebauera (*1941), Ivana Kafku (*1952), Ivana Ouhela (*1945) a Tomáše Švédu (*1947).

Trvalá inspirace krajinou a potřeba vést dialog výtvarného umění s přírodní vědou položily základ jedinečné vizuální senzibilitě umění Zdeňka Sýkory (1920–2011). Výstava představila reprezentativní výběr z autorova grafického díla, které bylo vždy pevně spjato s jeho stěžejní malířskou činností.

Otakar Slavík (1931–2010) patří k osobnostem, které v 60. letech uváděly české moderní umění znovu do evropského kontextu. Bývá někdy spojován s novou figurací, jeho figuralismus souvisí však spíše s jeho sochařským východiskem, se studiem na sochařské a kamenické škole v Hořicích a hlavně pak s jeho bytostným, celoživotním vztahem k lidské postavě. Po studiích se dostal do přátelského kontaktu s umělci, představujícími silnou generaci 60. let. Rozhodující pro jeho tvorbu byla neustále barva, promýšlel však i problémy výstavby a řádu obrazu, promítajících se do obrazové struktury. Tragický zlom však představuje emigrace, k níž byl po podpisu Charty 77 donucen, v roce 1980 odešel se svou ženou do Vídně.

Od poloviny 19. století představovala Paříž pro mnoho českých výtvarných umělců jedinou skutečnou metropoli umění. Město nad Seinou, kde moderní umění zapustilo hluboké kořeny, bylo pro ně nadějí. Mnozí sem přijížděli čerpat inspiraci z osobních setkání se známými mistry, studovali nejnovější umělecké směry nebo se nechali jen pohltit kosmopolitní uměleckou atmosférou.

Základní koncept výstavy vychází z volných ohlasů a inspirací východoasijskou kaligrafií v českém současném umění. Deset výrazných uměleckých osobností představí různé přístupy k tomuto tématu, akcentující především tělesné a pohybové vnímání energie obsažené v expresivním procesu „kaligrafické“ tvorby.

Válečné boje první světové války zásadně poznamenaly celou Evropu a osudy jejích obyvatel. Malíř Jindřich Vlček, rodák z Malé Skalice, absolvent Uměleckoprůmyslové školy ve Vídni a Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Hanuš Schwaiger), byl jako voják rakousko-uherské armády krátce po své mobilizaci v roce 1914 na ruské frontě zraněn a roku 1915 zajat.

Výstava představí návštěvníkům obří kresby uhlem od Jiřího Kornatovského (*1952), v nichž samotný akt kresby, řízený pohyb ruky a celého těla, je vlastním smyslem díla. Neustálé opakování a cykličnost tohoto uhlem zaznamenané­ho, DEKLAROVANÉHO, pohybu spojuje vzniklé kresby s duchovními cvičeními a meditací. Autor svádí pomocí uhlu boj s beztvarostí a nehybností prázdné plochy, jejíž možnosti jsou zpočátku omezené, avšak ve své podstatě, po pře­konání vlastních nutně limitovaných představ a prolomení se do stavu tvůrčího vytržení, nekonečné. Svou vůlí vnucuje ploše objem a neustávající pohyb. Tah po tahu vrství uhlovou čerň a formuje ji do mohutných forem, oblin, výdutí, propastí i toroidů, které pulzují a vlní před zraky těch, kteří se oddají pohledu do středu víru.

Květy, jejichž pomíjivá krása a divotvorná moc po staletí fascinovala filozofy, mystiky a šamany. Velké téma umělců plné skrytých významů přístupných pouze zasvěceným. Nepřestává nás udivovat tajemně tichá nezvučná a přitom ohromující krása, která se zjevuje pravidelně na malou chvíli, jejich křehkost a zároveň vytrvalost, jejich zářivé barvy a podivuhodné tvary zdánlivě nemající žádný praktický význam jako by patřily do jiného světa.

Zdeněk Sklenář (1910–1986) vytvořil celkem 110 grafických listů. Výstava představila v charakteristických ukázkách výběr ze všech období umělcovy tvorby a poskytla velmi dobrý přehled o jeho grafickém díle, které se rozvíjelo souběžně s jeho dílem malířským. V počátečním období tvorby nacházel náměty pro svá díla ve vnitřním světě fantazie a básnických obrazů, bohatou inspiraci mu přinášela také francouzská poezie (Guillaume Apollinaire, Charles Baudelaire) a commedia dell´arte (film Děti ráje).

Mimořádná konzistentnost, otevřenost různorodosti uměleckých přístupů (land-art, happening, malba…), snaha vést s divákem dialog i potřeba propojování světa výtvarného a textilního umění jsou charakteristickými znaky tvorby Zorky Ságlové (1942–2003).

Vystavující autoři: Jonáš Czesaný, Filip Černý, Igor Grimmich, Adéla Janská, David Jedlička, Tomáš Jetela, Lenka Kerdová, Tadeáš Kotrba, Martin Krajc, Petr Malina, Tomáš Němec, Jitka Nesnídalová, Lenka Pilařová, Daniel Pitín, Zbyněk Sedlecký, Tomáš Tichý, Lubomír Typlt, Jana Vojnárová

Výstava představila průřez tvorbou královéhradeckého autora Radoslava Pavlíčka, jenž patří k čelním představitelům českého postminimalistického a postkonceptuálního hnutí. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie, Moravské galerie v Brně, Galerie moderního umění v Hradci Králové a řadě soukromých sbírek.

Z přírůstků sbírek 2014–2015

Bohumil Kubišta patří mezi důležité osobnosti zakladatelské generace českého moderního umění a jeho tvorba významně spoluurčovala vývoj českého malířství v období před první světovou válkou.

Výstava z tvorby Aleše Lamra (*1943) představila v charakteristických obrazech z jednotlivých tvůrčích období průřez celým jeho dosavadním malířským dílem, od (počátku) 60. let až po práce z posledních období. Do vystaveného souboru byly zařazeny také dosud méně známé autorovy bronzové plastiky, polychromované dřevěné sochy a objekty a také prostorové kresby.

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)

Muzeum východních Čech, foyer II. patro (vystaveno v rámci projektu Galerie v muzeu)