Dílo, které vznikne při příležitosti 800 let od založení města Hradce Králové, naváže na Kindernayovu předchozí tvorbu, jež se dlouhodobě soustředí na zvukové umění a ekologická témata (Soundmaps, Svědkové zvuku, Sound Field) a definuje ji autorův zájem o zkoumání vztahu mezi zvukem, prostorem a prostředím. Výsledným artefaktem bude zvuková socha, která reaguje na okolní prostředí a stimuluje divákovu smyslovou zkušenost prostřednictvím zvuku.

Ilona Németh navrhuje vystavení dvou starších děl, jmenovitě Optimální prostor (2006) a Mlha (2011), v kombinaci s místně-specifickou intervencí, vytvořenou přímo do výstavního prostoru galerie. Optimální prostor představuje interaktivní instalaci, která tematizuje optimální prostředí pro člověka v neoptimálních podmínkách. Je současně volnou interpretací galerijního prostoru jako laboratoře, kde se mnohdy vytváří ideální prostředí pro umění, umělecká díla, ale ne vždy pro umělce. Dílo bylo v roce 2024 doporučeno akviziční komisí k zakoupení do sbírek GMU.

Výstava Davida Čumala je vyústěním jeho rezidenčního pobytu, který mu nabídla GMU a jejž absolvoval v roce 2024. Autor v minulosti krátce studoval v Hradci Králové a když se tam po devíti letech vrátil, samotné město mu na první pohled připadalo povědomé, ale i cizí zároveň. Tento pocit se rozhodl zpracovat ve svých dílech. Během tvůrčí rezidence se kromě nejrůznějších inspirací, motivů a podnětů součástí finálního díla stávají i nalezené materiály (odřezky, parkety, skříně), které mnohdy slouží jako podklady pro malbu či jako součást instalace samotné.

Umění interakce představuje mezinárodní výstavní projekt, jenž je pozvánkou do světa, kde se prostřednictvím umění setkáváme s intenzivním a aktivním prožitkem. Jak název napovídá, výstava návštěvníky vyzývá k účasti a vlastní interakci s prezentovanými díly, což může být improvizace s prsty (Józef Robakowski), gestická malba (Anna Kutera), cvičení k vytvoření rovnosti mezi lidmi (Martin Zet), abeceda pomocí rukou a nohou (Wojciech Bruszewski), zasévání řeřichy (Teresa Murak), reakce na hudební sochu (Martin Janíček), obtiskování částí těl (Alex Mlynárčik), haptická zkušenost v prázdném prostoru (Nadja Rawa), cvičení z měření (Jarosław Kozłowski), cvičení s gumou (Ferenc Ficzek), zkoumání transgenderu (Lenka Klodová) nebo hledání stability a řešení samotné konstrukce sochy (Vladimír Havrilla).

V rámci připravované výstavy v Hradci Králové autor vytvoří nová díla, která budou navazovat na jeho předchozí práce. Jde o kolekci vlajek pod názvem My jsme svět (2009), jež se v roce 2021 stala součástí sbírky GMU. Původní nápad se zrodil v rámci přijímacích zkoušek na brněnskou Fakultu výtvarných umění VUT, kdy autor chtěl na základně zadání „Globalizace“ vytvořit univerzální vlajku celé Země. Projekt měl naivní cíl pokusit se sjednotit všechno a všechny. O pár let později se umělec k této ideji vrátil a během podrobného výzkumu vybádal 15 různých vlajek symbolizujících podobu vlajky Země, které užívají mezinárodní organizace, ekologická a náboženská hnutí, či se objevují ve vědecko-fantastické literatuře a filmech. Zajímavostí je, že neexistuje žádná organizace, která by jakoukoli vlajku prohlásila za obecně platnou, protože v žádné organizaci nejsou zastoupeny všechny země (například ani v OSN). Ke vzniku vlajky je potřeba důvod, přitom svou vlastní vlajku si může vytvořit každý, např. hokejový klub, charitativní organizace, město, stát či Evropská unie.

Výstava představí město zachycené hledáčkem fotoaparátu dvou místních fotografů – Zdeňka Merty a v menší míře i jeho otce Jana Merty. Divákům nabídne časosběrné snímky nejen známých ulic a typických budov Hradce Králové, ale také nejrůznějších schovaných zákoutí, či momentky nebo fotografie postav s městem úzce spjatých. Autor zmapoval zejména život a podoby v centrální i širších částech města (Moravské předměstí, Pražské předměstí, Podzámčí apod.). Snímky citlivě zaznamenávající městský život jsou dokumentem dané doby. Toto komplexní pojetí přinese řadu námětů, které budou na výstavě rozděleny do samostatných celků a časově vymezených rámců.

Dočasná instalace kolem historické kašny na Velkém náměstí v Hradci Králové umožní návštěvníkům nově nahlédnout a nalézt spojení mezi minulostí (skrze historický objekt kašny) a přítomností (dřevěná instalace ochozu kolem kašny). Představí (v současnosti poněkud upozaděný) tradiční městský prvek kašny v novém světle a nabídne poznání nových potenciálních významů tohoto kdysi významného místa i zamyšlení nad jeho okolním prostředím a jeho proměnou.

Výstava Opomenutí mistři přímo navazuje na výstavu Hledá se mistrovské dílo (08/10/2023–26/05/2024), kde přibližně 2 200 návštěvníků hlasovalo pomocí žetonů o tom, které z 214 vystavených obrazů by chtěli domů, a které by naopak rádi viděli ve stálé expozici. Projekt pracuje s nasbíranými výsledky a soustřeďuje se na autory těch děl, jež dostala nejméně hlasů. Název projektu je odvozen od slavného Salonu odmítnutých, uspořádaného poprvé v roce 1863, když porota oficiálního pařížského Salonu odmítla dvě třetiny přihlášených obrazů. Některá z odmítnutých děl se následně stala ikonami moderního umění.

Výstava Luďka Rathouského a Zbyňka Sekala ze sbírek GMU je mezigeneračním a intermediálním dialogem, zasazeným do tvarosloví formální abstrakce. Podstatnou konotativní roli může v jejich společné prezentaci sehrát právě charakteristická materialita, která supluje chybějící doslovné narativní elementy a zasazuje tak významovou strukturu jejich děl spíše do prožívaného emocionálního napojení nežli do racionálně, jazykově artikulovaných příběhů.

V prostoru Černé kostky zamýšlí autorka představit nedávnou akvizici GMU – velkoformátovou černobílou fotografii na plátně s názvem Konec filmu (2001) a dále video Home Cinema (2006), poskládané z filmových znělek produkčních společností, které odkazují k začátkům mnoha filmů, jež však nikdy nezačnou.

Koncept historicky zaměřené sbírkové výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche bude rozšířen o cyklus komorních výstav nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Kurátoři tak v novém kontextu oživí základní Tutschovu strategii, jíž bylo právě objevování a prezentace prací dosud neznámých výtvarníků. Galerie Na bidýlku II se tak stane laboratoří nových přístupů k tradičnímu médiu malby a instalace, jejichž proměny Tutsch několik desetiletí sledoval a podporoval.

Kabinet sběratele, jenž je součástí výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche, seznamuje návštěvníky se začátky sběratelství Karla Tutsche skrze sekci ex libris – kolekci drobné účelové grafiky –, od nichž se logicky Tutschův zájem rozšířil na volnou grafickou tvorbu. Kabinet sběratele postupně představí jednotlivé autory a jejich práce na papíře, které jsou nepostradatelnou součástí sbírky.