Umělecká instalace Corral na Velkém náměstí v Hradci Králové volně odkazuje na slavný Corral del Carbón ve španělské Granadě – čtvercovou stavbu ze 14. století s patrovým ochozem. Ta ohraničuje „rajský dvůr“, v jehož středu se nachází studna. Po staletí, během nichž budova měnila svou úlohu, studna poskytovala osvěžení příchozím a stala se místem setkávání kultur. Ačkoli hradecká studna se secesní mříží takovému účelu nikdy nesloužila a její funkce je přes sto let zejména dekorativní, i ona má vzhledem ke své poloze předpoklady stát se místem setkávání. Instalace Corral uvádí pozapomenutý městský prvek zpět do středu dění a činí z něho místo diskuzí o stavu veřejného prostoru v Hradci Králové. Z ochozu vyhlídky je možné nahlédnout historické centrum města z jiné perspektivy, zamyslet se nad současnou podobou Velkého náměstí, jeho funkcemi, proměnami i problematickými rysy.

Kabinet sběratele, jenž je součástí výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche, seznamuje návštěvníky se začátky sběratelství Karla Tutsche skrze sekci ex libris – kolekci drobné účelové grafiky –, od nichž se logicky Tutschův zájem rozšířil na volnou grafickou tvorbu. Kabinet sběratele postupně představí jednotlivé autory a jejich práce na papíře, které jsou nepostradatelnou součástí sbírky.

Koncept historicky zaměřené sbírkové výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche bude rozšířen o cyklus komorních výstav nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Kurátoři tak v novém kontextu oživí základní Tutschovu strategii, jíž bylo právě objevování a prezentace prací dosud neznámých výtvarníků. Galerie Na bidýlku II se tak stane laboratoří nových přístupů k tradičnímu médiu malby a instalace, jejichž proměny Tutsch několik desetiletí sledoval a podporoval.

Sochař Vladimír Preclík se vedle prostorové tvorby věnoval také malbě, kresbě, grafice i literatuře. Do výtvarného povědomí vstoupil v šedesátých letech dvacátého století se svými dřevěnými sochami. Řezbářskou tradici spojil s novými abstraktními tendencemi. Podlehl kouzlu asambláže, ovšem vyřezával si vlastní dřevěné prvky, které kombinoval se sklem, kůží nebo kožešinou a dotvářel je barvou. Jeho sochám nechybí humor či ironizující podtext. Neméně důležitou oblastí Preclíkovy tvorby jsou kamenné sochy, které vznikaly zejména pro veřejné prostory. V roce 2004 se také ujal sestavení souboru novodobé křížové cesty u Kuksu, na níž se podílel i jednou vlastní sochou.

Výstava představí město zachycené hledáčkem fotoaparátu dvou místních fotografů – Zdeňka Merty a v menší míře i jeho otce Jana Merty. Divákům nabídne časosběrné snímky nejen známých ulic a typických budov Hradce Králové, ale také nejrůznějších schovaných zákoutí, či momentky nebo fotografie postav s městem úzce spjatých. Autor zmapoval zejména život a podoby v centrální i širších částech města (Moravské předměstí, Pražské předměstí, Podzámčí apod.). Snímky citlivě zaznamenávající městský život jsou dokumentem dané doby. Toto komplexní pojetí přinese řadu námětů, které budou na výstavě rozděleny do samostatných celků a časově vymezených rámců.

V rámci připravované výstavy v Hradci Králové autor vytvoří nová díla, která budou navazovat na jeho předchozí práce. Jde o kolekci vlajek pod názvem My jsme svět (2009), jež se v roce 2021 stala součástí sbírky GMU. Původní nápad se zrodil v rámci přijímacích zkoušek na brněnskou Fakultu výtvarných umění VUT, kdy autor chtěl na základně zadání „Globalizace“ vytvořit univerzální vlajku celé Země. Projekt měl naivní cíl pokusit se sjednotit všechno a všechny. O pár let později se umělec k této ideji vrátil a během podrobného výzkumu vybádal 15 různých vlajek symbolizujících podobu vlajky Země, které užívají mezinárodní organizace, ekologická a náboženská hnutí, či se objevují ve vědecko-fantastické literatuře a filmech. Zajímavostí je, že neexistuje žádná organizace, která by jakoukoli vlajku prohlásila za obecně platnou, protože v žádné organizaci nejsou zastoupeny všechny země (například ani v OSN). Ke vzniku vlajky je potřeba důvod, přitom svou vlastní vlajku si může vytvořit každý, např. hokejový klub, charitativní organizace, město, stát či Evropská unie.

Umění interakce představuje mezinárodní výstavní projekt, jenž je pozvánkou do světa, kde se prostřednictvím umění setkáváme s intenzivním a aktivním prožitkem. Jak název napovídá, výstava návštěvníky vyzývá k účasti a vlastní interakci s prezentovanými díly, což může být improvizace s prsty (Józef Robakowski), malba jako feministické gesto (Anna Kutera), haptická dekonstrukce obrazu (Eva Koníček Škrovinová), cvičení k vytvoření rovnosti mezi lidmi (Martin Zetová), abeceda pomocí rukou a nohou (Wojciech Bruszewski), zasévání řeřichy na asfaltové podloží (Teresa Murak), hudební superorganismus (Petr Válek), jaké je sedět na dvou židlích (Ľubomír Ďurček), haptická zkušenost v prázdném prostoru (Nadja Rawa), cvičení z měření (Jarosław Kozłowski), hledání stability a ideálního tvaru sochy (Vladimír Havrilla), zkoumání transgenderu (Lenka Klodová), hledání motivu pro umělecká díla (Peter Rónai), zbavovaní se naučených stereotypů (Marian Palla), komunikace vedoucí ke kontaktům (Vladimír Havlík), didaktika masek, maskovaní (Dezider Toth) nebo vytváření vztahu a s přírodními druhy a danou lokalitou (Lenka Kubelová).

Výstava Davida Čumala je vyústěním jeho rezidenčního pobytu, který mu nabídla GMU a jejž absolvoval v roce 2024. Autor v minulosti krátce studoval v Hradci Králové a když se tam po devíti letech vrátil, samotné město mu na první pohled připadalo povědomé, ale i cizí zároveň. Tento pocit se rozhodl zpracovat ve svých dílech. Během tvůrčí rezidence se kromě nejrůznějších inspirací, motivů a podnětů součástí finálního díla stávají i nalezené materiály (odřezky, parkety, skříně), které mnohdy slouží jako podklady pro malbu či jako součást instalace samotné.

Ilona Németh navrhuje vystavení dvou starších děl, jmenovitě Optimální prostor (2006) a Mlha (2011), v kombinaci s místně-specifickou intervencí, vytvořenou přímo do výstavního prostoru galerie. Optimální prostor představuje interaktivní instalaci, která tematizuje optimální prostředí pro člověka v neoptimálních podmínkách. Je současně volnou interpretací galerijního prostoru jako laboratoře, kde se mnohdy vytváří ideální prostředí pro umění, umělecká díla, ale ne vždy pro umělce. Dílo bylo v roce 2024 doporučeno akviziční komisí k zakoupení do sbírek GMU.

Dílo, které vznikne při příležitosti 800 let od založení města Hradce Králové, naváže na Kindernayovu předchozí tvorbu, jež se dlouhodobě soustředí na zvukové umění a ekologická témata (Soundmaps, Svědkové zvuku, Sound Field) a definuje ji autorův zájem o zkoumání vztahu mezi zvukem, prostorem a prostředím. Výsledným artefaktem bude zvuková socha, která reaguje na okolní prostředí a stimuluje divákovu smyslovou zkušenost prostřednictvím zvuku.