Sběratelství výtvarného umění je jednou z činností, jíž moderní člověk může realizovat sám sebe. Svoje zájmy, záliby a názory na to, co je dobré, kvalitní, smysluplné či krásné propisuje do univerza rozrůstající se sbírky. Vytváření sbírky si můžeme představit jako otevřený a dynamický proces, jehož výsledek není předem znám, neboť spolu s kolekcí se také prohlubují znalosti a zkušenosti sběratele, a tím se postupně proměňuje i její budoucnost.

Britský umělec Henry Moore (1898–1986) je považován za autoritu modernistického sochařství. Svým dílem ovlivnil tvorbu řady jednotlivců i celé umělecké tendence. Výstava v podrobné chronologii zkoumá diplomatický rámec i další mechanismy provázející prezentaci a recepci Moorovy tvorby v kontextu kulturní studené války. Především však sleduje vliv jeho díla na československé sochařství ve druhé polovině 20. století. Prezentuje známé i méně známé osobnosti z centra i regionů, které se Moorovou tvorbou nechaly inspirovat a rozpracovávaly jeho postupy zaměřené na práci s biomorfními tvary, s vnitřním a vnějším prostorem sochy či rozvíjely plasticitu na hraně mezi abstrakcí a figurací.

Jaroslava Severová (* 1942) je významnou postavou české grafické tvorby. Již od 60. let má však její dílo daleko širší záběr – od malby přes prostorové objekty, návrhy architektonických prvků až po fotografii. Od 90. let se věnuje počítačové grafice a digitálnímu tisku. Výstava v Bílé kostce je koncipována jako „dialog“ autorčiných raných děl ze sbírky GMU s jejími pracemi z posledních let.

Výstava polského filmaře, videoumělce, autora fotografií, instalací a kreseb Józefa Robakowského (* 1939) umožňuje nahlédnout do odlišných poloh jeho tvorby, především z období od 60. do 90. let minulého století. Představuje jej také v roli sběratele, člena uměleckých skupin, organizátora výstav a dalších nezávislých uměleckých aktivit. Součástí výstavy jsou filmy a fotografie, které GMU získala do svých sbírek v roce 2023, a dále práce zapůjčené z autorova archivu a z Národního muzea ve Vratislavi (Muzeum Narodowe we Wrocławiu).

Ladislav Beneš (1883–1956) patří k významným představitelům českého neoklasicismu první poloviny 20. století. Jeho díla přinášejí sofistikovanou syntézu modernistických a tradičních prvků. Odráží se v nich fascinace rychlostí, pohybem a technickým pokrokem typická pro meziválečné období. Automobily, motocykly či letadla se tehdy staly symboly nového světa plného dynamiky a Beneš coby reprezentant nastupující sochařské generace tuto proměnu vnímal. Po boku svého kolegy Jana Štursy, s nímž sdílel vášeň pro dílo Augusta Rodina, hledal nový umělecký výraz, jehož těžištěm byla lidská postava a který mu umožňoval reflektovat ono zaujetí pohybem.

Tvorba Jana Šerýcha je velmi rozmanitá. Nejprve používal techniku malby, poté, ovlivněn novými médii, začal pracovat s počítačem a internetem. Neodmyslitelnou součástí prezentace jeho abstraktních a minimalistických děl je také tisk. Autor pracuje s nalezenými informacemi, které vytrhává z bezčasí či virtuálna – s obrázky, snímky z Google, informacemi, daty, znaky, kódy i texty. Tyto odkazy jsou často mnohoznačné a jejich sdělení a vtip v divákovi záměrně vzbuzuje rozpačitost. U Šerýchových děl se obvykle můžeme rozhodnout, zda se na ně chceme dívat, nebo je budeme číst.

Koncept historicky zaměřené sbírkové výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche bude rozšířen o cyklus komorních výstav nejmladší generace autorů, současných studentů či absolventů z ateliérů výtvarných škol. Kurátoři tak v novém kontextu oživí základní Tutschovu strategii, jíž bylo právě objevování a prezentace prací dosud neznámých výtvarníků. Galerie Na bidýlku II se tak stane laboratoří nových přístupů k tradičnímu médiu malby a instalace, jejichž proměny Tutsch několik desetiletí sledoval a podporoval.

Kabinet sběratele, jenž je součástí výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche, seznamuje návštěvníky se začátky sběratelství Karla Tutsche skrze sekci ex libris – kolekci drobné účelové grafiky –, od nichž se logicky Tutschův zájem rozšířil na volnou grafickou tvorbu. Kabinet sběratele postupně představí jednotlivé autory a jejich práce na papíře, které jsou nepostradatelnou součástí sbírky.

Kritizovat kulturními nástroji konzumerismus je stará disciplína, stará jako konzumerismus sám. V rámci kritiky kapitalismu to dělal už německý sociálně angažovaný expresionismus 20. a 30. let 20. století, tzv. Nová věcnost. Progresivní členové Nové věcnosti se dopouštěli prvních kritik konzumerismu v plenkách paradoxně v dobách permanentních hospodářských krizí a pádů ekonomiky, které se pro Výmarskou republiku staly osudnými. Tento trend přejali i německé kultuře blízcí českoslovenští příslušníci avantgardy, jako byli malíři Adolf Hoffmeister, Antonín Pelc nebo Otakar Mrkvička. Ostré odsouzení konzumerismu nalezneme také v prvních groteskách Charlieho Chaplina, ale i u nás – v divadelních revuích a filmových komediích Voskovce a Wericha a v dalších raných filmech produkovaných paradoxně v rámci konzumní kultury. Hlavním tématem pop-artu vzniklého v USA v době mccarthismu byl akcelerující konzumerismus vyrostlý na poválečné konjuktuře kapitalismu, zvýšené kupní síle střední i dělnické třídy, a tím i na zvýšené spotřebě. Kritika konzumerismu se samozřejmě projevila ve všech evropských emancipačních i uměleckých hnutích 60. let, ať už to byl vídeňský akcionismus nebo Arte Povera, francouzká nová vlna v kinematografii či italský neorealismus.