Ladislav Beneš | Tělo v pohybu
18/10/24–27/04/25

Ladislav Beneš (1883–1956) patří k významným představitelům českého neoklasicismu první poloviny 20. století. Jeho díla přinášejí sofistikovanou syntézu modernistických a tradičních prvků. Odráží se v nich fascinace rychlostí, pohybem a technickým pokrokem typická pro meziválečné období. Automobily, motocykly či letadla se tehdy staly symboly nového světa plného dynamiky a Beneš coby reprezentant nastupující sochařské generace tuto proměnu vnímal. Po boku svého kolegy Jana Štursy, s nímž sdílel vášeň pro dílo Augusta Rodina, hledal nový umělecký výraz, jehož těžištěm byla lidská postava a který mu umožňoval reflektovat ono zaujetí pohybem.

Autor byl mimo jiné vášnivým tanečníkem. V pražském podniku Montmartre, kde protančil mnoho večerů, nacházel dynamiku a rytmus, jež přenášel do vlastní tvorby. Tímto způsobem rozpohybovával i své akty, zejména ženské. Zobrazení žen v plné kráse a síle patřila k širšímu trendu. Ten se projevoval v pracích Benešových současníků a byl populární také v katalozích obchodní firmy Krásná jizba (založené organizací Družstevní práce), nabízejících kvalitní a cenově dostupná díla užitého umění, díky čemuž se dostával i k široké veřejnosti.

Výstava poskytuje jedinečný pohled na Benešovu tvorbu skrze jeho plastiky, skulptury, kresby a fotografie, jejichž námětem je akt. Prezentovaná díla pocházejí ze sbírek Galerie moderního umění v Hradci Králové a Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

LADISLAV BENEŠ (1883 Praha – 1956 Častolovice) byl sochař, autor řady dekorativních plastik v interiérech i exteriérech budov. V roce 1923 se jeho plastika stala vítěznou cenou Autoklubu Československé republiky. V letech 1897–1904 Beneš studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole pod vedením profesorů Celdy Kloučka a Stanislava Suchardy a během studií si přivydělával jako štukatér. Tento praktický trénink mu poskytl technickou zručnost a cit pro detail, které se staly charakteristickými rysy jeho pozdější tvorby.

Po absolutoriu se autor zařadil mezi aktivní osobnosti pražské umělecké scény a v roce 1911 byl přijat do Umělecké besedy. Slibně se vyvíjející osobní i profesní život sochaře přervala první světová válka. V roce 1916 nastoupil do vojenské služby v Salcburku, kde se seznámil s malířem Antonínem Hudečkem, za nímž se roku 1930 rozhodl z Prahy odstěhovat do východočeských Častolovic. Tímto rozhodnutím ovšem nevědomě odsoudil svou tvorbu i sebe k částečnému zapomnění. V závěru života byl navíc za svůj portrét prezidenta Emila Háchy sedm let vězněn jako kolaborant. Beneš dožil v Častolovicích a jeho rozsáhlá pozůstalost se stala součástí sbírky Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

Výstava byla podpořena Ministerstvem kultury České republiky a Statutárním městem Hradec Králové.