Od poloviny 19. století představovala Paříž pro mnoho českých výtvarných umělců jedinou skutečnou metropoli umění. Město nad Seinou, kde moderní umění zapustilo hluboké kořeny, bylo pro ně nadějí. Mnozí sem přijížděli čerpat inspiraci z osobních setkání se známými mistry, studovali nejnovější umělecké směry nebo se nechali jen pohltit kosmopolitní uměleckou atmosférou.
Jejich snem bylo prosadit se – uspořádat v Paříži výstavu a získat uznání pařížské kritiky. Řadě z nich se to podařilo a město se pro ně stalo druhým domovem. Život zde často nebyl snadný a v průběhu let byl ovlivňován také politickým vývojem v Evropě. Zlaté období česko-francouzských vztahů mezi světovými válkami ukončilo podepsání Mnichovské dohody.
Koncepce výstavy reflektovala jak vizuální krásy Paříže – všední i nevšední pohledy na její ikonickou architekturu, zákoutí, náměstí, úzké uličky a parky, tak hluboký prožitek autorů z přímého kontaktu s městem a pařížskou uměleckou komunitou. Společně vystavený soubor prací byl dokladem dialogu vedeného mezi Paříží a Prahou. Pestrou mozaiku děl tvořily práce Antonína Chittussiho, Josefa Šímy, Jiřího Koláře, představitelů Skupiny 42, Jana Ságla a dalších.
