Právě před 30 lety vzbudila velkou pozornost výstava Volného seskupení 12/15, Pozdě, ale přece. Pod tímto poněkud excentrickým názvem se poprvé veřejně prezentovalo sdružení umělců náležejících ke generaci 70. let, které se ustavilo v roce 1987. V tu dobu znovu vyvstala naléhavě otázka integrity generace, vyvolaná nejen tlakem oficiálních struktur, ale také tlakem hlásící se další umělecké generace. Během roku 1987 v mnoha diskuzích ustavili umělci generační volné umělecké seskupení. Zakladateli „volného seskupení“ byli spolužáci z pražské Akademie výtvarných umění Václav Bláha (*1949), Vladimír Novák (*1947), Petr Pavlík (*1945) a Michael Rittstein (*1949). Ti pak vzápětí přizvali Jiřího Beránka (*1945), Jaroslava Dvořáka (1946), Kurta Gebauera (*1941), Ivana Kafku (*1952), Ivana Ouhela (*1945) a Tomáše Švédu (*1947).
V tomto složení s hostem Jiřím Načeradským (*1939) pak seskupení vystoupilo na jaře roku 1988 výstavou v jízdárně zámku v Kolodějích u Prahy. Své seskupení označili za „volné“, tedy za útvar zcela otevřený proměně. Záhy se stali členy i dva umělci starší, Jiří Načeradský a poté i Jiří Sopko (*1942). Kolodějská manifestace umělecké svobody vzbudila mimořádnou pozornost a za dobu jejího trvání ji navštívilo na 12 000 návštěvníků.
Výstava připravená pro Galerii moderního umění v Hradci Králové si nemohla klást za cíl podrobně sledovat dějiny volného seskupení a kompletně dokumentovat jeho bohaté aktivity. Chtěla však ukázat situaci současné tvorby umělců, kteří tak podstatným způsobem zasahují do charakteru současného českého umění.
