Otakar Slavík, Radost z malby

Otakar Slavík (1931 – 2010) patří k osobnostem, které v šedesátých letech uváděly české moderní umění znovu do evropského kontextu.  Bývá někdy spojován s novou figurací, jeho figuralismus souvisí však spíše s jeho sochařským východiskem, se studiem na sochařské a kamenické škole v Hořicích a hlavně pak s jeho bytostným, celoživotním vztahem k lidské postavě. Po studiích se dostává přátelského kontaktu s umělci, představujícími silnou generaci šedesátých let. Rozhodující pro jeho tvorbu je neustále barva, promýšlí však i problémy výstavby a řádu obrazu, promítajících se do obrazové struktury. Tragický zlom však představuje emigrace, k níž je po podpisu Charty 77 donucen, v roce 1980 odchází se svou ženou do Vídně.

U všech témat jeho obrazů je barva nositelem obsahu, médiem prožitku, ale i existenční tísně a po odchodu do emigrace i bolesti ze ztráty domova. Z obrazů vystupuje jejich existenciální podloží, jeho tlumočníkem zůstává stále barva. Obrazy vybrané pro tuto výstavu pocházejí ze závěrečné etapy Slavíkovy tvorby, z prvního desetiletí nového tisíciletí. V nich vrcholí jeho opojení barvou, z níž vystupuje v náznaku téma figury, současně ale i prostoru, v němž žil a pracoval. Jejich dominantou je ale radost z malby, uchvácení barvou.                

Loader